Praga-Haiti

Před několika dny se z šestitýdenní mise na Haiti vrátila Kristýna Lungová. Na ostrovní stát se vydala jako koordinátorka projektu Adopce na dálku realizovaného Arcidiecézní charitou Olomouc. V několika jednáních však zastupovala i projekt Praga-Haiti. Naši vrtaři byli na Haiti naposledy v roce 2014. Z důvodu nutných investic do údržby strojů, na které sháníme finance, byla letošní mise odložena. Děkujeme Arcidiecézní charitě Olomouc za podporu projektu Praga-Haiti.
studna PGH Jiri Pasz
Kristýno, v jakém stavu jsou na Haiti naše studny?
Část studní je bohužel nefunkčních. To odpovídá tomu, že poslední servis proběhl před rokem. Ve většině případů se bude jednat pouze o opotřebení vyměnitelných částí, resp. nejedná se o vážné závady. Mimo provoz jsou také obě studny v Baie-de-Henne v areálu školy, jejíž provoz financujeme. Je nezbytné co nejdříve provést servisní práce.

Jaké je povědomí místních lidí o projektu Praga-Haiti?
Lidé se mne ptali, kdy budou vrtaři na Haiti pokračovat v práci. Jak kvůli výše zmíněným opravám, tak kvůli novým vrtům. V Gonaives, kde financujeme další školu, mají v péči 700 dětí a nemají vlastní studnu, vodu dováží cisternou. Jednala jsem s francouzskou organizací Action contre la faim, která je hodně aktivní v severozápadní oblasti a stojí o spolupráci s vrtaři. Záleží jim na tom, aby studny byly v provozu.

Ty jsi na Haiti byla již potřetí. Co ti mise tentokrát přinesla?
Letošní mise byla náročná hlavně kvůli bezpečnostním podmínkám. Mnoho volebních protestů a zátaras ztížilo a prodloužilo cestování z jednoho místa na druhé, které je již i tak složité kvůli velmi špatné infrastruktuře. Po volbách se snad všechno dá zase do haitského normálu.

Proč se vlastně na Haiti stále vracíš?
To se dá těžko vysvětlit. Práce, kterou dělám, a pomoc, kterou zprostředkovávám, mi dává smysl. Vidím, že pomáhá a že často jsme jedinou nadějí pro lidi, kteří žijí ve velké chudobě, často na hranici přežití. Tito lidé nečekají, že jim darujete miliony, oni často touží po společnosti a po sdílení každodenních starostí. Když přijedu do Baie de Henne, trávím mnoho času hovory s místními lidmi. Ptám se jich na obyčejné věci... Jak se mají? Co dělají? Co jejich děti? Většinou jsem tam jediný člověk, jediný cizinec, kterého něco takového zajímá. Někdy je opravdu neuvěřitelné, jak málo stačí k pomoci. Zároveň to cítím i jako povinnost pomáhat ostatním, vždyť nikdo z nás si nevybral, kde se narodí. Pokud já mám to štěstí žít v lepších podmínkách, chci se o to štěstí dělit.