Praga-Haiti

Ostrovní stát Haiti představila výstava v Hodonínském muzeu. Mimo jiné na ní byly prezentovány i některé humanitární projekty pomáhající místním obyvatelům, včetně projektu Praga-Haiti. Hlavní organizátorkou výstavy byla Renata Petříková, naše dlouhodobá spolupracovnice a členka Širší rady Praga-Haiti. Jako dobrovolnice na Haiti strávila šest měsíců. Jaké to pro ni bylo? A na co s odstupem času nejvíce vzpomíná? Přečtěte si v krátkém rozhovoru.

KRozhovoru2V Hodonínském muzeu skončila výstava „Haiti – černá perla Karibiku“. Mohla bys nám ji přiblížit?
Jistě. Šlo o výstavu cestopisnou. V našem muzeu jsou výstavy většinou historické a etnografické, takže výstava o Haiti byla celkem raritou. Vedení muzea napadlo využít mé osobní zkušenosti s touto zemí. Zpočátku byl trochu oříšek poshánět dostatek předmětů, které by byly pro toto téma reprezentativní. Díky zapojení dalších organizací, například i Praga-Haiti, se to nakonec povedlo. Návštěvníci tak mohli zhlédnout nejen repliku haitského chudého domku nebo oltáře vúdú, ale také mnoho originálních předmětů dovezených přímo z Haiti.

Ty sama jsi na Haiti strávila šest měsíců... Kdy to bylo? A co tě k tomu motivovalo?
Na Haiti jsem odjela jako dobrovolník na podzim roku 2007. Zpět jsem se vracela na jaře 2008. Motivů bylo hned několik, například můj dávný sen z dětství. Ale roli sehrálo i to, že jsem v té době neměla žádné závazky. Tak jsem přemýšlela, jestli nemám věnovat čas právě dobrovolnické činnosti v zahraničí.

V té době jsi stála mimo jiné u zrodu projektu Praga-Haiti. Jak to tenkrát probíhalo?
Mám živě v paměti rozhovor s Romanem Musilem, který v tu dobu byl jako kněz v Baie de Henne na Haiti. Seděli jsme tenkrát u večeře a on s nadšením vyprávěl, že mu jeho spolužák – P. Zdeněk Stodůlka – poslal e-mail z České republiky. V něm líčil, že několik lidí v Česku vážně uvažuje o realizaci myšlenky dopravit na Haiti nákladní auto Praga V3S. Ten večer jsme nemluvili o ničem jiném, jen o tom, co všechno by se s takovým autem dalo vozit a jak by to život místním usnadnilo. To byl, myslím, úplný počátek projektu Praga-Haiti. Po autě potom přišly studny, to už byla úplně jiná úroveň.

To už jsi na Haiti ale nebyla ...
Ne, to už jsem se vrátila domů. A bezprostředně po návratu jsem se také sešla s iniciátory projektu, které zajímalo, jaký je život na Haiti z pohledu Češky a jaký smysl by projekt měl pro Haiťany. Potom jsem další vývoj pozorovala spíš z povzdálí. Až když přišla fáze Voda pro Haiti, pořádali jsme v mém rodném městě benefiční koncert se sbírkou na tento účel. A potom jsem na soustředění prvního vrtařského týmu účastníky seznamovala s jazykem domorodců, haitskou kreolštinou, ke které jsem zpracovala první česko-kreolský slovník.

Vidím, že jsi hodně aktivní při pomoci Haiti. Proč to vlastně děláš?
Voda je základem života, to je, myslím, samozřejmé. Když jsem byla ještě na Haiti, jednoho dne jsme se vypravili s misií slovenských lékařů na monitorovací cestu. Navštívili jsme také vesnice, kde nebyl přístup k pitné vodě třeba i v okolí 15 km. Ta chudoba byla v těchto místech naprosto nepředstavitelná a zarážející. Takže budování zdrojů pitné vody v těchto lokalitách bylo pro jejich rozvoj a další práci opravdu na prvním místě. A mě to dává smysl.

Jak jsi sama zmínila, je to už osm let od tvého pobytu na Haiti. Na co takto s odstupem nejvíce vzpomínáš?
Samozřejmě na místní lidi a jejich způsob života, pro většinu Evropanů naprosto nepředstavitelný. Často se mi v životě vybaví nějaká paVeSkolniJidelne DiriAkPwaralela. Například teď se připravuji na novou roli, a to rodičovskou, a když čtu v různých článcích a příručkách o tom, jak by se mělo a nemělo starat a zacházet s kojenci, vzpomínám, jaká „péče“ byla o děti na Haiti. To mi pomáhá udržet si nadhled a nenechat se masírovat marketingem kojeneckých potřeb. Takových paralel vnímám více, někdy jsou pro můj život opravdu poučné. A moc ráda vzpomínám na místní děti; navzdory své chudobě se dokázaly radovat z maličkostí, třeba z nalezené vody, a nezkazily žádnou legraci!