Praga-Haiti

Ostrovní stát Haiti představila výstava v Hodonínském muzeu. Mimo jiné na ní byly prezentovány i některé humanitární projekty pomáhající místním obyvatelům, včetně projektu Praga-Haiti. Hlavní organizátorkou výstavy byla Renata Petříková, naše dlouhodobá spolupracovnice a členka Širší rady Praga-Haiti. Jako dobrovolnice na Haiti strávila šest měsíců. Jaké to pro ni bylo? A na co s odstupem času nejvíce vzpomíná? Přečtěte si v krátkém rozhovoru.

Jistě. Šlo o výstavu cestopisnou. V našem muzeu jsou výstavy většinou historické a etnografické, takže výstava o Haiti byla celkem raritou. Vedení muzea napadlo využít mé osobní zkušenosti s touto zemí. Zpočátku byl trochu oříšek poshánět dostatek předmětů, které by byly pro toto téma reprezentativní. Díky zapojení dalších organizací, například i Praga-Haiti, se to nakonec povedlo. Návštěvníci tak mohli zhlédnout nejen repliku haitského chudého domku nebo oltáře vúdú, ale také mnoho originálních předmětů dovezených přímo z Haiti.

Na Haiti jsem odjela jako dobrovolník na podzim roku 2007. Zpět jsem se vracela na jaře 2008. Motivů bylo hned několik, například můj dávný sen z dětství. Ale roli sehrálo i to, že jsem v té době neměla žádné závazky. Tak jsem přemýšlela, jestli nemám věnovat čas právě dobrovolnické činnosti v zahraničí.

Mám živě v paměti rozhovor s Romanem Musilem, který v tu dobu byl jako kněz v Baie de Henne na Haiti. Seděli jsme tenkrát u večeře a on s nadšením vyprávěl, že mu jeho spolužák – P. Zdeněk Stodůlka – poslal e-mail z České republiky. V něm líčil, že několik lidí v Česku vážně uvažuje o realizaci myšlenky dopravit na Haiti nákladní auto Praga V3S. Ten večer jsme nemluvili o ničem jiném, jen o tom, co všechno by se s takovým autem dalo vozit a jak by to život místním usnadnilo. To byl, myslím, úplný počátek projektu Praga-Haiti. Po autě potom přišly studny, to už byla úplně jiná úroveň.

Ne, to už jsem se vrátila domů. A bezprostředně po návratu jsem se také sešla s iniciátory projektu, které zajímalo, jaký je život na Haiti z pohledu Češky a jaký smysl by projekt měl pro Haiťany. Potom jsem další vývoj pozorovala spíš z povzdálí. Až když přišla fáze Voda pro Haiti, pořádali jsme v mém rodném městě benefiční koncert se sbírkou na tento účel. A potom jsem na soustředění prvního vrtařského týmu účastníky seznamovala s jazykem domorodců, haitskou kreolštinou, ke které jsem zpracovala první česko-kreolský slovník.

Voda je základem života, to je, myslím, samozřejmé. Když jsem byla ještě na Haiti, jednoho dne jsme se vypravili s misií slovenských lékařů na monitorovací cestu. Navštívili jsme také vesnice, kde nebyl přístup k pitné vodě třeba i v okolí 15 km. Ta chudoba byla v těchto místech naprosto nepředstavitelná a zarážející. Takže budování zdrojů pitné vody v těchto lokalitách bylo pro jejich rozvoj a další práci opravdu na prvním místě. A mě to dává smysl.

Samozřejmě na místní lidi a jejich způsob života, pro většinu Evropanů naprosto nepředstavitelný. Často se mi v životě vybaví nějaká paralela. Například teď se připravuji na novou roli, a to rodičovskou, a když čtu v různých článcích a příručkách o tom, jak by se mělo a nemělo starat a zacházet s kojenci, vzpomínám, jaká „péče“ byla o děti na Haiti. To mi pomáhá udržet si nadhled a nenechat se masírovat marketingem kojeneckých potřeb. Takových paralel vnímám více, někdy jsou pro můj život opravdu poučné. A moc ráda vzpomínám na místní děti; navzdory své chudobě se dokázaly radovat z maličkostí, třeba z nalezené vody, a nezkazily žádnou legraci!