"Přijel jsem do země, kde se snaží každý sám pro sebe urvat co nejvíce, kde běloch je chodící peněženka, kde existuje větší rasismus vůči bílým, než snad kdekoliv na světě vůči lidem s černou pletí. Přijel jsem do země, kde v jednom městě velikosti asi našeho Kladna žije dva a půl milionu lidí, z toho celkem milión a půl pouze ve stanech, kde silnice připomínají spíše vymletá koryta řek a v dopravě platí pouze zákon silnějšího. Na Haiti se dá koupit všechno, ale lidský život má minimální cenu."
Před deseti dny se zpátky do České republiky vrátil velitel mise Voda pro Haiti, Jiří Kučera, který v uplynulých dvou měsících pracoval na Haiti v rámci projektu Praga-Haiti. Tento projekt realizuje občanské sdružení Fidcon a jeho cílem je vyvrtat v severozápadní části tohoto nejchudšího ostrova západní polokoule dvacet studní, které zajistí několika tisícům obyvatel pitnou vodu, ke které jinak mají velmi špatný nebo žádný přístup.
Jiří Kučera je jednatřicetiletý muž z Prahy, vystudoval speciální pedagogiku a je ředitelem neziskové organizace POHODA a členem občanského sdružení Fidcon. Na Haiti pracoval od konce září a zpět do České republiky se vrátil 10. listopadu.
Jirko, mohl bys nám představit, jaký byl Tvůj hlavní úkol na Haiti a zda se podařil splnit?
Mým hlavním úkolem bylo dokončit proces proclení naší techniky a dalšího materiálu zaslaného na Haiti v létě letošního roku. Měl jsem se také seznámit s místními podmínkami a zjitit, jaká by byla další možná podpora severozápadního regionu Haiti. Posledním úkolem bylo připravit podmínky pro příjezd technického týmu z České republiky, který má za úkol zrealizovat první vrty a vybudovat první studny.
První úkol se mi podařilo splnit částečně. Dokončil jsem proclení dvou kontejnerů, včetně přesunu jednoho z nich do místa uskladnění techniky. Nepodařilo se mi do mého odjezdu dostat z přístavu auta. Administrativa Haiti se po zemětřesení velmi zneprůhlednila a zkomplikovala. To, co dříve bylo náročné, je nyní téměř nemožné. Celý proces se zastavil na jednom ministerstvu, které začalo mít nelogické a nesmyslné požadavky. Nakonec pomohl až podpis biskupa z regionu, kde budou studny vrtány a auta by měla být vyzvednuta již v tomto týdnu. Dále se mi podařilo získat velmi důležité informace pro naše další působení, domluvil jsem spolupráci s charitou v Port-de-Paix, seznámil se s knězem, který bude po českém misionáři P. Romanovi Musilovi přebírat jeho farnost Baie de Henne. Nakonec se mi také podařilo připravit základní zázemí pro technický tým a v průběhu druhé poloviny mé mise je seznámit se situací, ukázat možnosti přesunů a předat řízení mise kolegovi Jindřichovi Stehlíkovi.
Jak se lišila očekávání, s kterými jsi na Haiti jel a realita, se kterou ses tam posléze setkal?
Ten rozdíl byl opravdu obrovský! Měl jsem představu chudé země, kde lidé budou víceméně negramotní, vděční za každou pomoc. Představoval jsem si polní podmínky, nutnost připojení na internet přes satelit a jiné technické problémy.
Přijel jsem do země, kde se dá sehnat prakticky cokoliv, žijí v ní úzká vrstva neskutečně bohatých lidí, ale samozřejmě mnohem více chudých lidí. Nůžky mezi bohatými a chudými jsou rozevřené tak, že jsem po několika dnech začal nazývat Haiti zemí neuvěřitelných kontrastů a paradoxů. Přijel jsem do země, kde téměř všude je mobilní signál, ale nic v ní nefunguje. Přijel jsem do země, kde se snaží každý sám pro sebe urvat co nejvíce, kde běloch je chodící peněženka, kde existuje větší rasismus vůči bílým, než snad kdekoliv na světě vůči lidem s černou pletí. Přijel jsem do země, kde v jednom městě velikosti asi našeho Kladna žije dva a půl milionu lidí, z toho celkem milión a půl pouze ve stanech, kde silnice připomínají spíše vymletá koryta řek a v dopravě platí pouze zákon silnějšího. Na Haiti se dá koupit všechno, ale lidský život má minimální cenu.
Přijel jsem do země, kde v horách žijí pastevci a u moře rybáři, žijí si v poklidu, nezajímají se o velkoměsto. Děti v horách chodí denně i šest kilometrů do školy a stejně tak ženy s kanystry v rukou a na hlavě pro vodu do domácnosti. Lidé v horách mimo města žijí v jednoduchých chýších, s minimem prostředků. Tam jsem pocítil, že jako vcelku velmi dobře zajištěný Evropan mám morální potřebu jim pomoci. Jak jsem již říkal, Haiti je země téměř nepopsatelných kontrastů, které jdou velmi těžko pochopit a vysvětlit. Často jsem cítil bezmoc vůči neurvalosti a hyenismu samotných Haiťanů, zvláště těch, kteří žijí v hlavním městě.
V rozhovoru před odjezdem jsi říkal, že obav máš spoustu. Vyplnily se některé z nich?
Ano, vyplnily. Nepřijetí obyčejných obyvatel hlavního města, napadání, slovní útoky. Zažil jsem konflikt na autobusové stanici, kdy jsme míjeli člověka s obrovským kamenem v ruce, nucený noční výjezd do nejnebezpečnějších míst hlavního města, přechod hurikánu, epidemii cholery, utopení dvou aut v řece a jiné často velmi těžko popsatelné situace. Musím ale napsat, že hlavně díky velké podpoře všech, kteří na projektu pracují, jsem zpět živý a v pořádku. Nyní mám velkou starost o kolegy, kteří na Haiti zůstali. Jsme s nimi v kontaktu, ale situace není vůbec jednoduchá. Zažili například i jedno malé přepadení. Věřím, že do 25. listopadu budou moci z nejhorších míst v okolí hlavního města vyrazit s naší technikou na sever, do farnosti Baie de Henne, kde je bezpečnější situace.
Z různých reportáží od Tebe víme, že jednání s úřady bylo opravdu náročné. Co nejvíce Tě na haitských úřednících překvapilo?
Zlomyslnost a nejvíce asi výraz v jejich tvářích. Když jsem viděl výraz několika úředníků, čekal jsem to nejhorší. A zlomyslnost, možná až dětinskost byla v tom, že si vymýšleli naprosté nesmysly, proč nám nemohou vydat různá povolení. Byli jsme úplně bezmocní a nepomohlo ani to, když jsme vysvětlovali, jak moc projekt pomůže, když jsme poukazovali na nebezpečí epidemie cholery. Ministr zdravotnictví se jednomu kolegovi vysmál do očí a řekl, že v podstatě nechce přijímat pomoc od bělochů, protože to, co přináší běloši, je vždycky podezřelé a on to nepodpoří!
Byly nějaké chvíle, kdy ses sám sebe ptal, jestli to má všechno smysl?
Určitě, ale myslím, že jsem smysl té práce vždy dokázal najít. Věřím, že na Haiti žijí lidé, kteří si zaslouží podporu ve své situaci. Je možné proniknout do způsobu života jejich národa, ale nesmíme se dívat našimi evropskými měřítky. Potkal jsem se s lidmi, kteří si zaslouží mou úctu. Nedokázal bych tak žít ani rok, možná ani měsíc. Každý den shánět znovu a znovu základní životní potřeby, jídlo a hlavně pití. Ti lidé to přesto zvládají. Bohaté Haiťany bych nejraději viděl na nucených pracích pro blaho celé země. Možná to zní radikálně, ale tito lidé mne nejvíce obírali o smysl naší pomoci. Oni kradou finanční pomoc, která do země přichází, oni nechtějí pokrok, aby nepřišli o své rezidence, oni přímo brzdí rozvoj v této zemi. Byl jsem toho svědkem mnohokrát a potvrdily to i informace dalších lidí, kteří na Haiti pracují.
Zažil jsi naopak situace, kdy Tě místní lidé překvapili příjemně?
Samozřejmě a nebylo jich málo. Překvapili mne obyčejní kluci v Baie de Henne, kteří se mnou vyrazili do vesnice a seznamovali mne s místními lidmi. Skvělý zážitek byl, když mne chtěli učit jazyk a prokazovali při tom ohromnou trpělivost. Silné pro mne bylo setkání s americkým misionářem P. Coriveau, který na Haiti žije již téměř padesát let. Oslovil mě jeho životní příběh a klid ve všech situacích. Velmi mne také zasáhlo setkání s P. Romanem Musilem a humanitárními pracovníky z Kanady, kteří na Haiti pracují. Bylo dalších mnoho krásných momentů a setkání s místními lidmi.
Jak ses vyrovnával s nepříjemnými podmínkami na Haiti?
Nezapomenu na okamžik, kdy jsem byl z naší mise na Haiti ještě sám a navštívil jsem pracovníky ostatních organizací, které na Haiti působí. Seděli jsme celý večer pod palmami, svítil měsíc, povídalo se, někteří kouřili doutníky, pak se jen mlčelo. Každý se s těmi zážitky vyrovnával po svém. Ale spíše jsme se snažili na možná rizika nemyslet. To bychom totiž nemohli udělat vůbec nic.
A jak se vám spolupracovalo v rámci vaší mise? Před odjezdem jsi říkal, že se téměř neznáte.
Spolupráce probíhala opravdu dobře. V rámci náročných situací a velkého stresu bylo pár vypjatých okamžiků, které jsme řešili tak trochu chlapsky, ale myslím, že to upevnilo soudržnost týmu. Věřím, že jsme vybrali opravdu schopné lidi, kteří s velkým nasazením pokračují v neskutečně náročné práci na ostrově.
Budeš se na Haiti ještě pracovně vracet?
Ano, bude to nutné v rámci druhé mise, která pojede vrtat a již nebude muset řešit vyjednávání s úřady. Nebude se vůbec zdržovat v hlavním městě a rovnou vyrazí do severozápadní oblasti. Ta země mi tak trochu nedá spát. Na druhou stranu vnímám také potřebu být doma s rodinou. Ale tato cesta bude možná, až se uklidní napjatá situace, která díky prezidentským volbám nyní na Haiti panuje. Rád bych také manažerovi projektu Václavovi Vackovi na místě předal zkušenosti, seznámil jej s důležitými lidmi tak, abychom byli zastupitelní.
Přivezl sis z Haiti do České republiky, kromě nezapomenutelných zážitků, třeba nějaký dárek?
Přivezl jsem lastury z Baie de Henne, které jsem rychle během asi deseti minut nasbíral, protože se spěchalo. V moři jsem se vlastně koupal jen třikrát a to vždy velmi krátce. Známým jsem také dovezl vyhlášený haitský rum a několik dekoračních předmětů vyrobených na Haiti.
Jak Tě ovlivnil pobyt v tak chudé zemi? Vnímáš nějaký rozdíl teď po návratu do bezpečné a bohaté střední Evropy?
Jsem rád, že jsem Čech a že jsem se narodil v Evropě. Když jsem přijel, tak nejkrásnější pro mě byl hlavně klid a bezpečí. Začal jsem si mnohem více vážit toho, co tady mám. Svou ženu, domov, jídlo a pití, přátele, a také jiné “samozřejmosti” jako je elektřina nebo teplá voda. A ještě jedna věc. Mám méně pochopení pro lenochy a ty, kteří se stále na něco vymlouvají.
Rozhovor připravil Vojtěch Jurásek
