V posledním půl roce strávil Vlastimil Petrůj na Haiti čtyři měsíce. Naposledy byl devětačtyřicetiletý vrtmistr z Valašska vedouícm mise, která vrtá studny v chudých vesnicích na severozápadě ostrova. V rozhovoru popisuje své poznatky, pocity a zkušenosti, které mu práce v extrémně náročných podmínkách dala.
Jak jste se k projektu Praga-Haiti dostal?
Jednoho večera vloni na jaře mi zazvonil telefon. Zrovna jsme se s manželkou modlili. Volající se představil jako manažer projektu „Praga-Haiti“, Václav Vacek z organizace Fidcon. Sdělil mi, že hledají dobrovolníky, kteří umí vrtat studny. Jedná se o humanitární pomoc, práce by však zahrnovala různá rizika. Kromě jiného nebezpečí můžu taky onemocnět třeba malárií. Zmohl jsem se jen na otázku, kolik mám času na rozmyšlenou. Dostal jsem týden.
Co Vás motivovalo tuto příležitost využít?
Vůbec jsem to za žádnou příležitost nepovažoval, naopak. Já mám tady tolik problémů a starostí s firmou a teď mám jet ještě navíc pryč? Pomáhat někam do neznáma na druhém konci světa? To po mně, Pane Bože, přece nemůžeš chtít! To je čiré bláznovství! Celý týden jsem se usilovně modlil, co mám udělat. Je to Boží vůle? A jak to poznám? Nakonec jsme s manželkou dospěli k rozhodnutí: jsme zdraví, máme nádherné děti, přijměme to jako službu druhým.
Jak toto rozhodnutí přijala vaše rodina?
Udělali jsme doma rodinnou poradu a všichni měli vyjádřit, co cítí, když si představí, že odjedu na Haiti a nemusím se už vrátit. Máme s manželkou čtyři děti. Některé byly pro to, abych jel, jiné vyjadřovaly spíše obavu, aby se mi nic nestalo. Manželka už vystřízlivěla z počátečního nadšení z tak úžasné věci, a začala vidět, co všechno bude muset převzít za mne, aby firma a rodina mohla fungovat dál. Svůj souhlas ale zpět nevzala.
Jaká jste měl od pobytu na Haiti očekávání?
Nevěděl jsem, co mám očekávat a obavy jsem měl asi ze všeho. Možná jsem očekával zajímavou práci v exotické zemi. Měl jsem obavu, abych nezklamal důvěru organizačního týmu. Svěřil mi drahou techniku pořízenou za vybrané peníze obyčejných lidí, kteří se umí rozdělit s těmi, co jsou na tom hůř než oni sami. Asi měsíc před odletem jsme měli setkání s misionářem P. Romanem Musilem, který na Haiti působil osm let a v České republice byl právě na dovolené. Naše setkání tehdy ukončil slovy: „Je zbytečné, abych vám tady něco vykládal. Až tam přijedete, zjistíte, že je všechno jinak, než si představujete a že Haiti je opravdu zvláštní země.“ A tak jsem si raději nic nepředstavoval a snažil se připravit na všechno možné. Skutečnost ale opravdu předčila všechna moje očekávání.
V čem byla skutečnost tolik jiná? A jaký byl váš dojem z tohoto ostrova a z místních lidí?
Bylo to pro Evropana opravdu nepředstavitelné! Na letišti nás čekal kolega, který nás naložil do auta a my jenom zírali, kde to jsme a nevěřili vlastním očím. Šílený chaos lidí, neskutečné množství aut, nebo spíše vraků, motocyklů, prachu, odpadků. Ucpané silnice, nepřetržité troubení, auta bez světel, silnice bez dopravních značek, bez označení názvů ulic, jízda bez pravidel. Prostě nepředstavitelný zmatek! Do toho kozy a prasata, které si chodily, kdekoliv chtěly. Žebrající děti s nataženýma rukama, když viděly bělochy, nicnedělající dospělí, přestože kolem bylo plno odpadků a sutin od lednového zemětřesení. To byly moje první dojmy z Haiti.
Časem mě ale nejvíc překvapil přístup úředníků k naší misi. Ti nás brali jako úhlavní nepřátele Haiti. Nejprve se mi zdáli hloupí, ale časem se ukázalo, že jsou mistři v hledání problémů a důvodů, proč nám nemohou vydat techniku. A proto také trvalo půl roku, než se podařilo naši techniku z přístavu proclít.
Jací jsou obyčejní Haiťané? Spolupracovalo se vám s nimi dobře?
Přesvědčil jsem se, že Haiťané jsou stejní lidé jako my, pouze mají jinou barvu pleti. S některými se spolupracovalo skvěle, třeba s naším řidičem Mark Adnem, s jinými hůř a některým se bylo lepší vyhnout. Když na Haiti vrtáme studny, tak jsou vesničané velmi ochotní a vděční. Zajímají se o naši práci, ale mnoho nám pomoci nemůžou. Často se ale stává, že se polovina vesnice dívá na naše několikahodinové vrtání. To se pak člověk cítí jako na nějakém pódiu.
Na Haiti jste zažil jistě mnoho velkých zážitků. Vzpomenete si na nějaký, který vás zvláště oslovil?
Hezký zážitek nám se slzami v očích vyprávěl Jaromír Dolanský, v době našeho působení na Haiti ředitel humanitární organizace HAND FOR HELP. Ta se už 10 let snaží pomáhat a staví nemocnice tam, kde je to nejvíce potřeba, například na Srí Lance nebo v Indii a nyní na Haiti. Přiletěli předat nemocnici haitským úřadům a zůstali bez peněz. Zbytek peněz, které měli utratili za letenky a na jídlo žádné peníze nezbyly. Neměli co jíst a když se to dozvěděli místní lidé, tak je celé dva týdny živili, nosili jim z domu uvařené jídlo a starali se, aby jim nic nechybělo. Nejenže neumřeli hlady, ale ani nehladověli a navíc navázali krásná přátelství.
Jak vás tato zkušenost obohatila?
Naučil jsem se velké trpělivosti. Neztrácet naději v žádné situaci a přijmout to, že Boží cesty na Haiti jsou hodně klikaté a pomalé. Zde chci poznamenat, že i skutečné cesty jsou strašné. Osmdesátikilometrový úsek mezi dvěma městy jsme v nákladním autě Praga V3S s připojeným velkým třítunovým kompresorem na vrtání překonávali více než 10 hodin. Ale já věřím, že tyto cesty vedou k cíli, jen jinak a jinou rychlostí, než jsme my v Evropě zvyklí. A myslím si, že Haiťané ze všeho nejvíce potřebují naše modlitby, aby Pán Bůh mohl změnit jejich srdce. Haiti potřebuje obrácení. A my taky.
Celý rozhovor najdete také na webových stránkách Českobratrské církve evangelické.
