Přečtěte si krátký příběh, který zažili členové naší mise během svého podzimního pobytu na Haiti. Krásně se v něm ukazuje to, jak jsou na Haiti všechny věci propojené a že skrze leckdy i banální příhody mohou vzniknout velké události...

Čím déle jsme na Haiti, tím častěji se nám stává, že shodou náhod potkáme člověka, kterého bychom tu ani v nejmenším nečekali. Ať jsou to lidé s českými kořeny, členové organizací, byznysmeni. Často je to až neuvěřitelné, co všechno vám takové náhodné setkání může přinést.

 

 

Brzo ráno jsme přijeli do hlavního města Port-au-Prince, abychom koupili nový olej do kompresoru. Bohužel jak už to v podobných případech někdy bývá, ani po celodenním pátrání se nám olej nepodařilo sehnat. V každém obchodě byla vždy stejná odpověď: „Na Haiti se tento typ oleje neprodává“. Po celém dnu jsme byli hladoví, unavení a ještě jsme neměli ani kde spát. Když jsme sjížděli ulicí vedoucí ze čtvrti Pétion-Ville dolů do středu města, všimli jsme si velkých bílých vrat ve zdi po levé straně. Za zdí bylo vidět koruny stromů. Vypadalo to jako škola či klášter. Přibrzdili jsme a rozhodli se požádat o nocleh právě tam. Ze zkušenosti víme, že právě v těchto zařízeních se dá občas na blind přespat. Velká bílá vrata nám otevřela ochranka s brokovnicí. Nebýt toho, že každá lepší budova má svého strážníka, asi bych se docela lekla. Ozbrojenec neměl moc otázek a hned nás pustil dál. Vjížděli jsme do obrovské zahrady, do oázy ticha. Ani v nejmenším by vás nenapadlo, že takový prostor se může nacházet přímo uprostřed Port-au-Prince. Za branou byla malá planina a cesta, která se utápěla v zalesněném svahu. Po cestě dolů jsme narazili na první budovu – ženský klášter.

 

Honza šel požádat o nocleh, bohužel sestry nás neubytovaly. Možná to bylo proto, že vypadal moc ošuntěle a špinavě, ale nejspíš jen sestry neměly volno. Nenechali jsme se odradit prvním neúspěchem a pokračovali dál zarostlým údolím, jehož středem protékal malý potok. Po jeho přebrodění a po malém stoupání se objevily palmy a další budovy, které rozlehlý areál skrýval. Tam už jsme měli více štěstí. Hned u vchodu jsme potkali bělocha, který nám domluvil za malý poplatek nocleh. Tentokrát pro změnu u bratří. Bylo to opravdu moc hezké bydlení. Také poprvé, co jsme byli na Haiti, jsme měli teplou vodu...

 

 

Náš bílý zachránce, Bernard, nám později sdělil, že zná sestry, které by velmi nutně potřebovali vyvrtat studnu. Proč ne. Večer jsme si všichni společně sedli k jednomu stolu a diskutovali, co by bylo možné. Diskuze se, kromě jiného, stočila na naši organizaci, na jeho práci, na těžkosti i lehkosti bytí na Haiti. Bernard je Kanaďan a na Haiti zastupuje několik technologických firem. Bylo to moc zajímavé setkání a hlavně se namotaly nitky přátelství. Diskuze o vrtání studny pro sestry však neutichla. O co se vlastně jedná? Misijní sestry kongregace sv. Františka se sídlem v Port-au-Prince koupily pozemek, který se nachází mezi městem Ganthier a pobřežím slaného jezera Etang Saumátre. Místo je vzdálené asi 30 km na východ od hlavního města. Zhruba patnáctihektarový pozemek hraničí s rybářskou osadou, která je na břehu jezera. V původně živé vesnici již zůstalo jen asi 70 obyvatel, ostatní ji opustili kvůli nedostatku pitné vody. Pokud lidé chtějí pitnou vodu, musí pro ni chodit 2 až 3 hodiny do hor, nebo kupovat dováženou vodu, kterou lze sehnat na výpadovce z Ganthier.  Z pobřeží jezera se pomalu stává oblast, kde nikdo nechce žít. Zůstávají prázdné domy a chatrče. Pokud by se nám podařilo vyvrtat studnu, možná nejenom jednu, vrátili bychom do vesnice opět život. Františkánky mají v plánu vystavět na svém pozemku školu. Vedle ní by mělo stát zdravotní středisko. Když jsme se jich při prohlídce pozemku ptali, kde přesně na planině porostlé kaktusy a křovím máme vrtat, odpověděla jedna z nich: „Tam, kde uděláte studnu, tam postavíme školu. Hlavně tam musí být voda.“

 

Na konci mise jsme se v Port-au-Prince znovu sešli s Bernardem a sestrami a již konkrétně jsme se bavili o možnostech vrtání. Pokud vše půjde podle plánu, mohli bychom studnu vyvrtat v letošním roce. Z jižní strany se k jezeru svažují předsunuté kopce pohoří Massif de la Selle. To skýtá naději na přítomnost využitelné podzemní vody. Podle geologického průzkumu, který si sestry daly provést, se zhruba ve dvaceti metrech pod povrchem nachází kalcitová vrstva. Ta odděluje vrchní sladkou podzemní vodu a vodu slanou. Možná. Bude to ale vyžadovat citlivé vrtání.

 

Je neuvěřitelné, jak z nakupování oleje a hledání ubytování může vzrůst nový projekt. Ale přesně tyto „náhody“ se na Haiti stávají celkem běžně.