Při poslední misi na Haiti jsme navštívili také rybářskou vesničku La Pierre. Nádherná písečná pláž s azurovým mořem zde přechází do polopouštní krajiny s vyprahlou hlínou. Mezi trnitými keři jsou roztroušené hliněné chatrče se střechami z palmových listů a pár větších domků s plechovou krytinou. Pouze v mělkém údolí, které prochází středem osady, jsou vzrostlé stromy, palmy a hustší vegetace. My jsme ale na okraji, kde buš pomalu přechází v poušť a kde je umístěna studna Šárka.

 

Minulý týden jsme tudy projížděli osobním autem. Neměli jsme dostatečné vybavení, ale protože víme, že Šárka je hluboká jen deset metrů, rozhodli jsme se ji demontovat a zjistit závadu. Povedlo se nám to s pomocí místních a především našeho nového známého Wilnicka, který pak u sebe v chatrči schoval části pumpy. Jedeme tedy na jistotu.

Když se objevíme, Wilnick a několik pomocníků přináší schované díly pumpy. Postupně přicházejí další lidé, někteří už mají barely. A hlavně děti. Za chvíli nás pozoruje asi dvacet párů uličnických očí. Zkouším některé fotit. Bojí se. Pak mi jedna holčina zapózuje. Jmenuje se Madeleine. Všichni mají náramnou legraci z toho, když jim ukazuju fotky na displeji foťáku. Je to pro ně atrakce. Málokdy se vidí v zrcadle. Některé ani pořádně neví, jak vypadají.

Objevují se další odvážlivci a za chvíli je dračka o to, kdo se bude fotit. Vždy, když dofotím sérii, dřepnu si a děcka mě zakryjí tak, že bych mohl vyvolávat fotky, jak se mi setmí nad hlavou. Fotím víc než hodinu a fotek je snad tři sta. Kvality nevalné, ale pro zábavu a zpestření stereotypního života to stačí vrchovatě.

Věnujeme se studni. Voda v ní je trochu zakalená, ale to je dočasný jev způsobený zvířením při instalaci sacího zařízení. Ještě pár dní budou muset lidi chodit k fontáně za kopcem. Ukazuju dětem, že si mohou načerpat vodu. Když vidí, že je fotím, předvádí, co všechno lze u studny dělat.

Už jsem skoro bez energie a volám „Fini, fini“. Scházím dolů k pobřeží, kde se navrátilec z Ameriky Andrew, pokouší vybudovat malý bar. Představuji si to příliš jednoduše. Děti se hrnou za mnou. Nechávám se přemluvit a chvíli si ještě s nimi hraju.

Chci si sednout a pobavit se s ostatními. Andrew a moji kolegové sedí na židličkách a něco pijí. Jdu za nimi, ale celá dětská delegace čeká u zábradlí a pozoruje nás. Ptám se Andrewa, jestli nemá něco pro děti. Vykupuju všechny limonády, co má. Pět flašek. A jdu za dětmi. Hulákají radostí, začíná docela drsná strkanice. Dá mi to dost práce, ale nakonec se mi je podaří rozdělit do pěti podobně velkých skupinek. Pak dávám do každé party jednu lahev a vysvětluju, že se mají rozdělit. Celkem úspěch. Akorát v jedné skupině tři kluci utečou holkám za kaktusy a vypijí všechno sami.

Snažím se proklouznout k moři a chvíli si odpočinout. Ale za chvíli jsou děcka zase u mě. Hážeme žabky do vln. Někdo si všimnul, jak si schovávám malou mušli. Začnou mi nosit hrstičky mušliček.

Začíná se šeřit. Loučíme se s Anderewem a slyšíme, jak ženský hlas volá holky domů. Od studny Šárka je to nahoru k cestě asi půl kilometru. Jedna holčička jménem Pili leze ke kolegovi Lojzovi do auta. Chce se svézt. Já naskakuju na sajtnu vétřiesky a nechávám se odvézt taky. Už mě bolí nohy.

V zatáčce zastavujeme a Pili běží zpátky domů do chatrče. Něco na nás volá. Aha. Máma ji posílá pro vodu. Nese desetilitrový žlutý kanystr. Nastupuju do auta a beru si ji na klín. Vjedeme na cestu a o kus dál zastavujeme. Na druhé koleno si sedá Judwiga s dalším barelem. Za chvíli stojíme potřetí, beru k sobě ještě Madeleine s třetím barelem. Slunce už zapadlo. K prameni je to přes kilometr. Naše malé cestující cestou zdraví svoje kamarádky a u fontány vystupují jako princezny z kočáru.

Autor: Ivo Roškanin