Na konci prosince se z Haiti vrátila naše mise, která na ostrově pracovala dva měsíce. Chceme vám nyní zprostředkovat ohlasy od našich vrtařů. Jako prvního jsme se zeptali Jindřicha Stehlíka, který byl po odletu Jiřího Kučery velitelem naši mise.
S jakými výsledky jste z Haiti odlétali, jaký je stav proclení veškerého materiálu?
Pár dní před odletem domů se nám podařilo získat důležitý dokument z ministerstva financí, díky kterému bychom měli získat bez větších problémů náš materiál z přístaviště. Naše technika by tak měla být pro další skupinu připravena k vyzvednutí.
Jaké překážky je ještě potřeba překonat, aby bylo možné začít skutečně vrtat studny?
Je potřeba vyzvednout výstupní dokumenty z celní správy a pak odvézt auta na sever země. To by mělo trvat pouze několik dní.
Ze zpráv z médií je znát, že na Haiti panuje velký strach z cholery. Jak poznamenává postupující epidemie život obyčejných lidí na Haiti?
Situace není dobrá. Lidé jsou nedostatečně informováni o prevenci této nemoci. Často jdou k lékaři až na poslední chvíli. Někteří místní lékaři nechtějí ze strachu mezi nakažené chodit, jiní si zase účtují obrovské ceny za léky, které dostali od humanitárních organizací. Všude je navíc veliký nepořádek a nečistota, což jenom podporuje šíření této nemoci. Vše umocňuje nedostatek pitné vody, což je další veliký problém pro místní lidi.
A ovlivnila šířící se cholera nějak vaši práci na ostrově?
Samozřejmě. Nejhorší snad byla beznaděj, že kolem nás umírají lidé a my jim nemůžeme pomoct, protože nemůžeme získat povolení k proclení našeho materiálu. Například jednoho nám volal P. Roman Musil, český misionář, který na Haiti působí, že mu ve vesnici během dne zemřelo pět lidí na choleru. Tak jsme přerušili naši práci v hlavním městě, sehnali mu potřebné léky a dovezli je do vesnice.
A jak změnily atmosféru na Haiti probíhající volby a povolební nepokoje?
Probíhající volby přinesly veliký neklid a napjatou atmosféru. Ozbrojené nepokoje pak pro náš byly velikou překážkou. Pohybovat se na veřejnosti bylo pro nás, cizince, velmi nebezpečné, nadto po dobu nepokojů vůbec nefungovaly úřady, takže stejně nebylo možné vyjednávat.
Setkali jste se s odmítnutím vaší pomoci ze strany místních lidí?
S přímým odmítnutím naší pomoci jsme se nesetkali, lidé jsou rádi, že jim chceme pomoct. Ovšem často jsme zažili aroganci lidí, kteří mají své dobře placené místo v práci, mají kde bydlet a co jíst a kvalita života jejich spoluobčanů je vůbec nezajímá.
Jak probíhal návrat vaší mise zpátky do České Republiky? Ze zpráv od vás víme, že se neobešel bez problémů.
Kvůli nepokojům na Haiti dlouho nelétala letadla, a tak jsme měli obavy, jestli vůbec odletíme. Několik dní před naším odletem však letiště začalo fungovat. Z Haiti jsme nakonec sice odletěli podle plánu, avšak v New Yorku nám oznámili že náš let do Londýna byl kvůli sněhové kalamitě v Evropě zrušen a že nejbližší volné letenky pro nás mají až za čtyři dny.A tak jsme nakonec domů dorazili až na Štědrý den v podvečer.
A jaký je nejsilnější zážitek, který jste si z Haiti odvezl?
Dramatických i krásných situací jsme zažili opravdu hodně. Pro mě asi nejsilnějším vzpomínkou na Haiti je obejmutí a slzy v očích jedenáctileté holčičky z Jacmelu, když se dozvěděla, že druhý den odjíždím zpátky do České republiky a zeptala se mě, kdy zase přijedu?
Chtěl byste se v budoucnosti na Haiti v rámci projektu Praga-Haiti pracovně vrátit?
Jistě to nevím, ale určitě o tom uvažuji.
