„Mám rád večery a rána. Na Haiti se rychle setmí, vždy kolem šesté hodiny, každý den stejně. Když si večer vylezu na střechu (lidé zde mají rovné střechy) a rozhlédnu se kolem, vidím černo černou tmu, kterou občas probleskuje mihotavá záře z rozžhavených uhlíků, na kterých si domorodci vaří večeři..." - Přečtěte si reportáž Václava Vacka, který popisuje atmosféru, s níž se ve vesnicích na severozápadě Haiti setkává.
„Mám rád večery a rána. Na Haiti se rychle setmí, vždy kolem šesté hodiny, každý den stejně. Když si večer vylezu na střechu (lidé zde mají rovné střechy) a rozhlédnu se kolem, vidím černo černou tmu, kterou občas probleskuje mihotavá záře z rozžhavených uhlíků, na kterých si domorodci vaří večeři. Používají dřevěné uhlí, které zde vyrábí často z pouze nepatrně vyrostlých stromků. Trochu si připadám, jak někde v Afrce mezi černochy, když v noci pozoruji malé ohníčky... Pak si uvědomím, že k Africe to tady nemá daleko.
Stojím-li na ulici, občas se ze tmy vynoří stejně tmavá postava. To když se nějaký Haiťan vrací odnikud nikam - aspoň mi to tak připadá, protože postavu v noci spatříte až na poslední chvíli. Vynoří se ze tmy jako bludný holanďan. Z černé postavy na vás svítí jen velké zvědavé oči.
Podíváte-li se vzhůru, spatříte mnoho krásných a jasných hvězd. Jako by zde hvězdy byly blíž. Svítí domorodcům místo luceren a lamp. Opravdu nádherný pohled. Díky absenci elektrické energie a nočního osvětlení je vidět opravdu velké množství hvězd. Nepříjemní jsou zde jen asi komáři, kvůli kterým si ale vozíme z civilizace repelenty a moskytiéry.
Pokud něco nevyruší spící ptáky nebo osla, který dokáže pronikavě hýkat a rušit celou vesnici, je klid. Osel zde má vůbec těžký život. Skoro od malička ho lidé využívají jako dopravní prpostředek. Často vidíte utahané oslíky s těžkým nákladem včetně svého majitele, jak se pomalu plouží prašnou cestou, popoháněni ustavičně kopanci nebo ranami proutku. Stane se, že osel padne vysílením na cestě.
Ráno, už ve 4 hodiny, vstávají kohouti. Možná nevstávají, ale určitě dávají hlasitě najevo, že jsou to oni, kdo určují lidem, kdy se mají vzbudit. Časem si na ně člověk ale zvykne. Od půl šesté je krásné pološero, kolem sedmé hodiny ranní je nejpříjemnější část dne. Teplota ještě nevystoupila příliš vysoko, slunko je těsně nad obzorem, vane mírný vánek a moře je klidné jako zrcadlo.
Domorodci vstávají časně. Vidíte je, jak se myjí - polévají hrníčky s vodou - pečlivě si vypucují boty a někteří i vyčistí zuby. Děti se strojí do školy do krásných šatiček - školních uniforem - a pomalu se trousí do školy. Učitelé, převážně muži, zde chodí do školy v černých kalhotech, košili a mnohdy i kravatě a saku. Děti si vzdělání váží a učí se rády. Mnoho dětí však do školy nejde, protože jejich rodiče na výuku nemají peníze a tak si tyto děti celý den hrají. Zabaví se třeba kutálením pneumatiky a nebo jinou primitivní dětskou hrou, jejíž pravidla mi zůstávají skryta.
Haiti, země zasvěcená Panně Marii, je zemí suchou, zbídačenou, bláznivou, ale i krásnou a svým způsobem šťastnou. Pro našince je zde ale spousta věcí, které vás zasáhnou a navždy promění váš život..."
Tolik tedy krátká reportáž přibližující realitu, ve které naši vrtaři v těchto týdnech žijí a pracují. Zbývá dodat jen aktuální informace o činnosti našich kolegů z Haiti:
Posledních několik dní pobývají v Baie-de-Henne (vesnice na severozápadě Haiti) a budují jednu studnu v osadě vzdálené 10 kilometrů. Vyvrtali již 76 metrů, avšak stále ještě nenarazili na vodu. V Baie-de-Henne se členové naší mise setkali s velmi přátelským přijetím, jak můžete vidět na fotografiích. Zvlášť Roman Musil, který zde působil 8 let je zde velice oblíben. Právě on společně ještě s Václavem Vackem jedná s místní charitou, správou mise OSN a dalšími nevládními orgnaizacemi o možnosti spolufinancování naší rozvojové pomoci na Haiti. Manažer projektu Václav Vacek odletí ve středu ráno zpět do České republiky. Ostatní vrtaři budou v práci pokračovat ještě další týdny a měsíce.
